„Musím být disciplinovanější.“
Tuhle větu slýchám od finančních poradců docela často.
Musím víc telefonovat.
Musím pravidelněji oslovovat klienty.
Musím si lépe plánovat den.
Musím konečně dělat to, o čem už několik měsíců vím, že bych dělat měl.
A na první pohled to dává smysl.
Když něco nedělám, potřebuju přece větší disciplínu.
Jenže právě tady podle mě vzniká jeden z největších omylů.
Disciplína totiž není schopnost každý den se znovu přemoci.
Pokud musíš každé ráno svádět sám se sebou boj, abys udělal základní činnosti svého podnikání, můžeš samozřejmě vyhrát.
V pondělí.
Možná i v úterý.
A pár týdnů můžeš jet jako stroj.
Problém přichází později.
Umíš zabrat. Ale umíš vydržet?
Jeden finanční poradce to při mém výzkumu popsal velmi jednoduše:
Tři měsíce makal. A další tři měsíce stál na místě.
A tohle podle mě velmi dobře vystihuje problém mnoha schopných lidí.
Nejsou líní.
Naopak.
Když je potřeba, dokážou zabrat neuvěřitelně.
Udělají desítky telefonátů.
Zaplní kalendář.
Vstanou dřív.
Naplánují si celý týden.
Začnou cvičit.
Omezí sociální sítě.
A několik týdnů mají pocit, že konečně našli řešení.
Jenže potom přijde horší den.
Klient odmítne schůzku.
Několik obchodů nevyjde.
Člověk se špatně vyspí.
Přijde administrativa.
Problém doma.
A najednou to, co několik týdnů fungovalo, začne drhnout.
Pak přijde známá věta:
„Musím se zase nakopnout.“
A právě slovo zase je tady důležité.
Pokud se musíš pořád nakopávat, problém možná není disciplína
Představ si, že potřebuješ každý den dvacet minut přemlouvat auto, aby nastartovalo.
Asi bys neřekl:
„Musím mít větší disciplínu při startování.“
Řekl bys:
„Někde je problém.“
U lidí to ale děláme přesně opačně.
Nemůžu se přinutit zavolat?
Jsem málo disciplinovaný.
Odkládám důležitou práci?
Jsem líný.
Nemám konzistentní výkon?
Musím na sebe víc tlačit.
Jenže tlak má jednu nepříjemnou vlastnost.
Funguje dobře krátkodobě.
Dlouhodobě ale stojí obrovské množství energie.
Skutečná disciplína šetří rozhodování
Jeden z poradců v mém výzkumu řekl něco, co se mi velmi líbí:
„Miluju plán a řád. Dává mi svobodu.“
A přesně tak se na disciplínu dívám já.
Ne jako na bič.
Ale jako na systém, díky kterému nemusíš každý den znovu rozhodovat:
Budu dnes telefonovat?
Kolika lidem?
Kdy?
Mám začít teď?
Nebo až po kafi?
Nebo od celé hodiny?
Právě příprava na telefonování může sama o sobě sežrat obrovské množství energie. V rozhovorech se dokonce objevovalo „ještě si dám kafe“ nebo „počkám na celou hodinu“.
A přitom člověk ještě ani nikomu nezavolal.
Disciplína začíná dávno před okamžikem, kdy se ti nechce
Když se ti v 10:02 nechce volat a teprve v ten okamžik začneš řešit, jak se přemotivovat, už jsi možná prohrál polovinu bitvy.
Mnohem důležitější je to, co bylo předtím.
Máš předem připravené kontakty?
Víš, kdy telefonuješ?
Víš, kolik telefonátů je pro dnešek dost?
Máš jasně oddělenou přípravu od samotného telefonování?
Víš, kdy končí pracovní den?
Nebo o každé z těch věcí rozhoduješ až v daný okamžik?
Protože čím víc rozhodnutí musíš udělat těsně před nepříjemnou činností, tím více prostoru dostává tvoje hlava k vyjednávání.
„Nechce se mi“ neznamená „neudělám to“
Disciplína zároveň neznamená, že se ti vždycky bude chtít.
To by byla spíš permanentní motivace.
A ta neexistuje.
Budou rána, kdy se ti nebude chtít.
Budou telefonáty, před kterými ucítíš napětí.
Budou dny, kdy budeš mít mnohem méně energie než obvykle.
Rozdíl je v tom, že člověk se systémem nemusí v takový den řešit celý svůj život.
Nemusí se ptát:
„Jsem ještě vůbec dobrej poradce?“
„Má to cenu?“
„Proč se mi zase nechce?“
Udělá prostě další malý krok.
Největším nepřítelem disciplíny je extrém
Často vidím ještě jednu věc.
Člověk není spokojený se svým výkonem, a tak si nastaví nový režim.
Od pondělí:
vstávám v šest,
cvičím,
volám dvě hodiny,
udělám deset follow-upů,
večer se vzdělávám,
žádný Instagram,
žádné výmluvy.
A potom přijde středa.
A z revoluce je zase normální člověk.
Možná nepotřebuješ systém, který dokážeš držet čtrnáct dní.
Možná potřebuješ systém, který dokážeš držet čtrnáct měsíců.
Polož si jednu jinou otázku
Místo:
„Jak se mám donutit?“
zkus:
„Co můžu nastavit tak, abych se příště musel nutit méně?“
Tohle je podle mě mnohem zajímavější otázka.
Protože možná nepotřebuješ být tvrdší.
Možná potřebuješ méně rozhodování.
Jasnější hranice.
Menší kroky.
Lépe připravené prostředí.
A hlavně způsob práce, který nefunguje jen ve dnech, kdy jsi plný energie.
Protože skutečná disciplína podle mě nevypadá tak, že každý den zvítězíš sám nad sebou.
Vypadá tak, že těch bitev se sebou samým potřebuješ čím dál méně.