„Nemám zájem.“
Dvě slova.
Trvají asi vteřinu.
Přesto dokážou některému finančnímu poradci rozhodit půl dopoledne.
Zavěsí telefon a v hlavě okamžitě začne:
Asi jsem to řekl blbě.
Neměl jsem mu vůbec volat.
Stejně ty lidi jen otravuju.
Tohle mi prostě nejde.
A po několika podobných hovorech může přijít ještě horší věta:
„Asi na to nejsem.“
Jenže všimni si jedné věci.
Klient nic takového neřekl.
Řekl pouze:
„Nemám zájem.“
Všechno ostatní už jsme si k tomu přidali sami.
Odmítnutí bolí podle toho, co pro tebe znamená
Dva poradci mohou dostat během dopoledne úplně stejné množství odmítnutí.
První zavolá dál.
Druhý po čtvrtém hovoru skončí.
Rozdíl nemusí být v disciplíně.
Ani v tom, že by jeden byl přirozeně „odolnější“.
Rozdíl může být v tom, jaký význam odmítnutí dávají.
Pro jednoho znamená:
„Teď nemá zájem.“
Pro druhého:
„Nejsem dost dobrý.“
A to už jsou dvě naprosto odlišné situace.
Protože proti větě „teď nemá zájem“ se nemusíš nijak bránit.
Ale pokud tvůj mozek slyší:
„Nejsi dost dobrý.“
začne tě před dalším telefonátem chránit.
A nejjednodušší způsob ochrany?
Nezavolat.
Proto někdy nepomůže ani lepší telefonní skript
Poradce často začne hledat řešení venku.
Potřebuju lepší úvod.
Musím být přesvědčivější.
Musím se naučit reagovat na námitky.
Potřebuju jiný seznam kontaktů.
To všechno může být užitečné.
Ale pokud uvnitř každé NE znamená ohrožení vlastní hodnoty, žádný dokonalý skript problém úplně nevyřeší.
Protože před telefonátem se nebudeš bát věty klienta.
Budeš se bát toho, co si po té větě řekneš sám sobě.
A právě tady podle mě začíná skutečná práce se strachem z telefonování.
Odděl výsledek hovoru od vlastní hodnoty
Zkus si po odmítnutí položit jednoduchou otázku:
Co klient skutečně řekl – a co jsem si k tomu doplnil já?
Klient například řekl:
„Teď to řešit nechci.“
Fakt.
Tvoje hlava přidá:
„Otravuju ho.“
Interpretace.
Klient:
„Mám svého poradce.“
Fakt.
Hlava:
„Neměl jsem mu vůbec volat.“
Interpretace.
Klient:
„Nemám zájem.“
Fakt.
Hlava:
„Telefonování mi nejde.“
Interpretace.
Jakmile ty dvě věci začneš rozlišovat, odmítnutí postupně ztrácí část své síly.
Ne proto, že ti najednou začne být všechno jedno.
Ale protože přestaneš z každé odpovědi klienta dělat verdikt o sobě.
Tvým úkolem není přesvědčit každého člověka
Tohle je další past.
Před telefonátem si nevědomě nastavíš podmínku:
Hovor je úspěšný, pokud si domluvím schůzku.
Potom každé NE logicky znamená neúspěch.
Jenže smyslem telefonování není zařídit, aby všichni řekli ano.
To ani nemáš pod kontrolou.
Můžeš ovlivnit:
jak zavoláš,
jak budeš přítomný,
jak se budeš ptát,
jestli druhému dáš prostor,
jestli uděláš další telefonát.
Nemůžeš ovlivnit, jestli je člověk právě teď připravený se s tebou sejít.
A čím více si tyhle dvě věci smícháš dohromady, tím větší tlak při telefonování vytvoříš.
Nejdůležitější okamžik může přijít až po odmítnutí
Když s poradci pracuji na telefonování, nezajímá mě pouze to, co se děje během hovoru.
Hodně mě zajímá, co se děje bezprostředně po něm.
Protože právě tam se často rozhoduje, jestli člověk pokračuje.
Klient řekne ne.
Zavěsíš.
A během několika sekund vznikne příběh.
„Dneska mi to nejde.“
„Lidi nemají zájem.“
„Asi je špatná doba.“
A původně plánovaný blok telefonování se začne rozpadat.
Z jednoho NE se stane důkaz, proč nemá cenu dělat dalších deset telefonátů.
Přitom to byl jen jeden hovor.
Zkus jednoduchý reset
Po nepříjemném hovoru si nemusíš deset minut analyzovat psychiku.
Stačí tři krátké otázky:
Co se fakticky stalo?
Co si z toho právě dělám za příběh o sobě?
Chci si tento příběh vzít i do dalšího hovoru?
A pak další číslo.
Ne jako trest.
Ne proto, že se musíš překonat.
Ale proto, že jeden člověk nemá rozhodovat o tom, jak bude vypadat zbytek tvého dopoledne.
Cílem není přestat cítit odmítnutí
Občas slyším představu:
„Až na sobě zapracuju, odmítnutí se mnou nebude dělat vůbec nic.“
Nemyslím si, že to musí být cíl.
Jsme lidi.
Odmítnutí nemusí být příjemné.
Cílem je spíš dostat se do bodu, kdy:
NE už nerozhoduje o tom, kdo jsi a co uděláš dál.
Klient může odmítnout nabídku.
Může odmítnout schůzku.
Může odmítnout zavolat později.
Ale nic z toho automaticky neříká, že jsi špatný finanční poradce.
A už vůbec to neříká, že se máš přestat zvedat telefon.
Pokud přesně víš, že potřebuješ telefonovat, ale stejně to odkládáš, problém nemusí být v disciplíně ani v telefonním skriptu.
Často se pod tím skrývá něco, co se odehraje ještě před samotným hovorem — strach z odmítnutí, hodnocení nebo pocitu, že nejsi dost dobrý.
Právě s tím finančním poradcům pomáhám pracovat, aby dokázali telefonovat s větší lehkostí, domlouvali si více schůzek a nemuseli se do každého hovoru znovu nutit.