„Dneska na to nějak nemám náladu.“

Tak ještě kafe.

Odpovědět na pár e-mailů.

Podívat se, co je nového.

Srovnat si kontakty.

A telefonování necháme na chvíli, kdy budu víc v pohodě.

Jenže ta chvíle často nepřijde.

A možná právě tady dělá spousta finančních poradců jednu chybu:

Čekají na motivaci, aby mohli začít.

Přitom by možná potřebovali udělat přesný opak.

Motivace není startovací tlačítko

Máme zvláštní představu, že správně fungující člověk se ráno probudí a chce se mu.

Chce telefonovat.

Chce řešit resty.

Chce udělat nepříjemný servis.

Chce oslovit člověka, kterému se mu nechce zavolat už třetí týden.

Jenže takhle pracovní den většinou nevypadá.

Někdy se ti chce.

A někdy vůbec.

Pokud je tvoje práce závislá na tom, v jakém rozpoložení se zrovna probudíš, vzniká problém.

Protože příjem finančního poradce se nakonec neskládá z toho, co chtěl udělat.

Skládá se z toho, co opravdu udělal.

Nejhorší otázka může být: „Chce se mi?“

Představ si, že máš v kalendáři v 9:00 telefonování.

Je 8:55.

A začne vnitřní porada:

„Mám dneska energii?“

„Nebude lepší volat po obědě?“

„Nejdřív si připravím lepší seznam.“

„Stejně lidi ráno nezvedají telefony.“

A najednou není 8:55.

Je 10:20.

A ty jsi unavený, aniž bys vůbec začal.

Ve výzkumu mezi poradci se opakuje právě tohle: energii bere už samotná příprava, přemýšlení a rituály před telefonováním — kafe, čekání na „správný čas“, další příprava.

Někdy tě tedy neunaví telefonování.

Unaví tě hodina vyjednávání se sebou, jestli vůbec začneš.

Chuť nemusí přijít před akcí

Možná to znáš i z jiných oblastí.

Nechce se ti jít cvičit.

Pak začneš.

A za dvacet minut jsi rád, že jsi šel.

Nechce se ti psát nabídku.

Otevřeš dokument, napíšeš první odstavec a najednou pracuješ.

Telefonování může fungovat podobně.

Nemusíš si nejdřív vytvořit dokonalý stav.

Nemusíš se „správně namotivovat“.

Někdy stačí, aby první krok byl tak malý, že o něm není potřeba diskutovat.

Ne „teď dvě hodiny volám“.

Ale:

Otevřu seznam a vytočím první číslo.

A potom druhé.

Cílem není naučit se víc tlačit

Tady se vracíme k disciplíně z minulého článku.

Řešením není každé ráno svádět větší válku sám se sebou.

Protože i to spotřebovává energii.

Smyslem je postupně nastavit práci tak, aby sis některá rozhodnutí vůbec nemusel pokládat.

V 9:00 neřeším, jestli budu volat.

V 9:00 volám.

Seznam mám připravený předem.

Vím, komu zavolám jako prvnímu.

A nemusím každé ráno znovu rozhodovat, jestli se mi chce.

Právě řád a plán někteří poradci ve výzkumu popisovali jako něco, co jim pomáhá fungovat a šetřit mentální energii.

A co když se mi nechce dlouhodobě?

Pak bych neřešil jen motivaci.

Pokud každé telefonování znamená napětí, obavu z odmítnutí, pochybnosti o sobě nebo několikahodinové přemlouvání, problém nemusí být v tom, že se neumíš namotivovat.

Možná je samotná činnost v hlavě spojená s příliš velkou cenou.

A potom další motivační video pomůže maximálně na chvíli.

Proto s klienty neřeším jen otázku:

„Jak se přinutit zavolat?“

Mnohem zajímavější je:

„Proč je pro mě potřeba tolik energie, abych vůbec zmáčkl zelené tlačítko?“

Protože když se sníží odpor, nepotřebuješ tolik motivace.

A práce začne být mnohem obyčejnější.

Což je přesně to, co chceme.

Nečekat každý den na hrdinský výkon.

Ale umět udělat důležitou práci i v úplně obyčejné úterý, kdy se ti prostě moc nechce.