Možná se nebojíš telefonování.

Možná se bojíš toho, co pro tebe ten telefonát znamená.

To je velký rozdíl.

Představ si dva finanční poradce.

Oba mají před sebou stejný seznam deseti lidí.

Oba mají udělat úplně stejnou věc:

vzít telefon a zavolat.

První má naplněný kalendář, dostatečnou rezervu a ví, že když dneska domluví jednu schůzku místo tří, nic zásadního se nestane.

Druhému v hlavě běží:

„Potřebuju schůzky.“

„Potřebuju udělat obchod.“

„Tenhle měsíc už není moc času.“

„Musím vydělat.“

Technicky dělají oba totéž.

Psychicky je to úplně jiný úkol.

Protože druhý poradce už netelefonuje jen kvůli schůzce.

Telefonuje kvůli svému příjmu.

Kvůli splátkám.

Kvůli tomu, jestli byl tenhle měsíc dost dobrý.

Možná dokonce kvůli tomu, jestli vůbec zvládne v poradenství pokračovat.

A najednou je jeden obyčejný telefonát zatraceně těžký.

Čím víc schůzku potřebuješ, tím těžší může být o ni zavolat

Tohle je paradox, který u finančních poradců vídám často.

Když je kalendář plný, telefonování bývá lehčí.

Když schůzky chybí, právě tehdy by bylo potřeba volat nejvíc.

Jenže současně roste tlak.

A spolu s ním začneš nad hovorem mnohem více přemýšlet.

Komu zavolat?

Není už pozdě?

Nebudu ho otravovat?

Co mu řeknu?

Co když řekne ne?

Co když nenavolám vůbec nic?

Tak ještě upravíš seznam.

Uděláš si kafe.

Vyřešíš e-mail.

Ještě něco připravíš.

A za hodinu jsi unavenější než předtím, přestože jsi neudělal ani jeden hovor.

Pak si řekneš:

„Musím mít větší disciplínu.“

Jenže problém nemusí být v disciplíně.

Možná jsi tomu telefonátu v hlavě naložil takovou váhu, že se ti do něj logicky nechce.

Jeden telefonát nemá zachránit tvůj měsíc

Tohle je podle mě jedna z nejdůležitějších věcí, kterou se finanční poradce může naučit.

Úkolem jednoho telefonátu není vydělat peníze.

Není jeho úkolem zaplatit hypotéku.

Není jeho úkolem dokázat, že na tuhle práci máš.

A není jeho úkolem zachránit měsíc.

Jeho úkolem je pouze udělat další krok.

Navázat kontakt.

Otevřít rozhovor.

Případně domluvit schůzku.

Nic víc.

Jenže když máš kolísavý příjem, hlava z jednoho telefonátu snadno vytvoří něco mnohem většího.

„Když tenhle člověk řekne ano, možná z něj bude obchod.“

„Když bude obchod, budu mít provizi.“

„Když budu mít provizi, bude tenhle měsíc v pohodě.“

A proto může obyčejné NE bolet mnohem víc, než by mělo.

Protože v tu chvíli neslyšíš jen:

„Nemám zájem.“

Můžeš slyšet:

„Zase nemáš schůzku.“

„Zase nebude obchod.“

„Zase nevíš, co bude příští měsíc.“

Telefonát se změní v referendum o celé tvé budoucnosti.

Proto tlak často vytváří přesný opak toho, co potřebuješ

Potřebuješ více aktivity.

Jenže tlak tě začne brzdit.

Potřebuješ více telefonovat.

Ale každý hovor má najednou větší emoční náboj.

Potřebuješ větší konzistenci.

Ale protože výsledky každého dne příliš prožíváš, začne se tvoje aktivita houpat podle toho, jak se zrovna daří.

Dobrý den?

Jedeš.

Dvě dobré schůzky?

Jsi nahoře.

Tři odmítnutí?

Najednou se ti nechce.

Zrušený obchod?

Celý plán je v háji.

A potom se může stát přesně to, čeho ses bál.

Aktivita klesne.

Schůzek ubude.

A finanční tlak ještě vzroste.

Větší tlak nemusí vytvořit větší výkon

V obchodě se často používá jednoduchá logika:

Když nejsou výsledky, přidej.

Více telefonátů.

Více kontaktů.

Více schůzek.

Více disciplíny.

Matematicky to samozřejmě dává smysl.

Jenže člověk není Excel.

Pokud už před každým hovorem řešíš, jestli to vyjde, větší tlak může znamenat jen větší odpor.

Proto potřebuješ oddělit dvě věci.

Výsledek svého podnikání.

A úkol, který právě děláš.

Výsledek může být:

chci stabilní příjem,

chci určitý počet klientů,

chci naplněný kalendář.

Ale když vezmeš telefon do ruky, tohle všechno musí na chvíli zmizet.

V tu chvíli existuje jen jeden člověk na druhé straně.

A jeden další hovor.

Stabilita nezačíná u toho, že každý hovor musí vyjít

Začíná u toho, že dokážeš pokračovat, i když jeden nevyjde.

A pak další.

A možná ani další.

Protože tvoje jistota nestojí na jednom člověku.

Stojí na tom, že dokážeš opakovaně dělat činnosti, které ti výsledky přinášejí.

Bez toho, aby každé NE rozhodovalo o tom, jak se budeš cítit další dvě hodiny.

Bez toho, aby jeden slabší týden znamenal, že začneš zpochybňovat celou svou kariéru.

A bez toho, aby sis před každým telefonátem v duchu počítal, kolik peněz z něj potřebuješ vydělat.

Telefonování je potom stále telefonování.

Ne existenční zkouška.

Zkus si před příštím blokem položit jednu otázku

Ne:

„Kolik dnes musím domluvit schůzek?“

Ale:

„Co dnes skutečně můžu ovlivnit?“

Nemůžeš rozhodnout, kolik lidí ti řekne ano.

Nemůžeš rozhodnout, kdo telefon zvedne.

Nemůžeš rozhodnout, jestli klient nakonec podepíše.

Můžeš rozhodnout, že zavoláš.

Že po jednom NE uděláš další telefonát.

A že z výsledku jednoho hovoru neuděláš rozsudek nad sebou ani nad svým podnikáním.

Možná totiž nepotřebuješ být tvrdší.

Možná potřebuješ přestat chtít, aby každý jeden telefonát nesl váhu celého tvého měsíce.

Protože když telefon zase začne být jen telefonem, zmáčknout zelené tlačítko bývá podstatně jednodušší.