V roce 1974 provedla Marina Abramović jeden z nejslavnějších a nejvíce znepokojujících experimentů v dějinách performativního umění – „Rhythm 0“. Tento experiment se odehrál v galerii v Neapoli a trval 6 hodin, během kterých Abramović zůstala naprosto pasivní a nehybná. Umělkyně před sebe položila stůl s 72 předměty, které mohli návštěvníci libovolně použít – některé z nich byly neškodné (pero, peří, růže), zatímco jiné byly nebezpečné (nůž, bič, nabitá pistole).

Cíl Experimentu

Abramović chtěla zkoumat lidskou povahu, když odstraní veškerou zodpovědnost z chování jednotlivců. Vědomě se vzdala jakéhokoli odporu a ponechala publiku úplnou kontrolu nad svým tělem a osudem. Na stole byl také papírek s instrukcemi, které návštěvníky informovaly, že mohou s umělkyní dělat cokoli bez následků.

Průběh

Prvních pár hodin se návštěvníci chovali relativně opatrně. Používali neškodné předměty – položili růži do jejích rukou, pohladili ji po vlasech. Postupně ale atmosféra začala houstnout. Když si lidé uvědomili, že Abramović nebude reagovat ani se bránit, jejich chování se začalo stávat stále agresivnějším a nebezpečnějším.

Někteří jí roztrhali oblečení, řezali její kůži nožem, dokonce jeden muž namířil nabitou pistoli na její hlavu. Jiní ji donutili vypít sklenici vody, zatímco ji ponižovali.

Konec Experimentu

Po uplynutí šesti hodin se Abramović náhle postavila a začala se pohybovat. V tu chvíli se situace okamžitě změnila – lidé, kteří byli ochotni jí ublížit, když byla pasivní, se jí nyní báli a začali se rychle vzdalovat.

Dopad a Závěr

„Rhythm 0“ šokoval nejen samotnou Abramović, ale i celé umělecké společenství. Tento experiment odhalil temnou stránku lidské přirozenosti – jak lidé mohou pod tlakem anonymního prostředí a absolutní moci nad druhým rychle ztratit zábrany a chovat se brutálně. Abramović uvedla, že si z tohoto zážitku odnesla hluboké pochopení toho, jak daleko jsou lidé ochotni zajít, když jim je dovoleno všechno.

Tento experiment je dnes považován za jeden z nejvýznamnějších momentů v performativním umění a je neustále analyzován jako výzkum lidského chování, moci a etiky. Abramović tímto dílem posunula hranice toho, co umění dokáže říct o lidské povaze.